Ručně tkané šátky – pro někoho láska na celé nosící období, pro někoho možná zbytečně předražený kus látky. Pojďme se podívat, jak vlastně ručně tkané šátky vznikají, protože právě jejich vznik je hlavním rozdílem oproti strojové produkci.
Základní pragmatickou otázkou, se kterou jsem se také často setkávala, je, proč jsou vlastně tak drahé. Kolik, že to stojí materiál? A při odpovědi, že třeba mezi tisícem a patnácti sty korunami u mercerované bavlny, následovalo mírně pozdvižené obočí. Šátek ale není jen materiál, ze kterého se skládá. Jsou to desítky hodin práce, měsíce studia a roky praxe, vybavení dílny, nákup literatury a také daně a sociální a zdravotní odvody, co vše tvoří hodnotu řemeslné práce.
Jak tedy šátek vzniká?
Příprava osnovy
Nejdříve je třeba vybrat materiál tak, aby byl dostatečně pevný a zároveň pohodlný pro potřebnou věkovou kategorii. Menší miminka ocení pružnost, větší batolata zase pevnost a nosnost. To ale neznamená, že se ty vlastnosti navzájem vylučují. Nosnost a vlastnosti šátku určuje hlavně síla použitých nití, pružnost materiálu (vlna je pružnější než konopí), hustota tkaní a velmi důležitou roli hraje vazba šátku, neboli vzor, jakým se bude tkát. Vlákna potřebují prostor, aby se hýbala a spolupracovala při obepínání dítěte, jinak látka tahá a je nepohodlná. Přílišná volnost ale tvoří látku, do které se boří prsty a lehce se při nošení poničí.
Barevný návrh každá tkadlena tvoří po svém. Někdo jen v hlavě, někdo na papír pastelkami nebo v počítačovém programu. Stejně tak postupů, jak přenést návrh z plánu na snovací rám, je mnoho – od náhodného „přiměřeně, přiměřeně“ až po poctivé odklikávání každé z mnoha stovek nití. Každá z technik tkaní vyžaduje různou preciznost.
Jedna osnova mi vyjde na čtyři až pět copů, do kterých se sundává ze snovacího rámu, a ve kterých se uchovává proto, aby nedošlo k pomíchání pořadí nití a zašmodrchání. V průběhu navíjení na rám je třeba vytvářet kříže, které udrží nitě v požadovaném pořadí.
Jeden můj „standardní“ šátek velikosti 6 spotřebuje asi 7650 metrů příze – každý centimetr mi přitom nejméně jednou prošel rukama. 3900 metrů osnovy při navíjení na snovací rám a zbylých 3750 metrů při navíjení útkových nití na cívky do tkacích člunků.
Jak dostat osnovu na stav
Při sundávání osnovy ze snovacího rámu je třeba zachovat všechna křížení pomocí provázků. Vzniklými mezerami provlékneme tyče, které mají funkci brzdidel – pomáhají udržovat stejné napětí a stejnou délku na všech nitích najednou, i když osnovu na zadní válec na stavu namotává jen jeden člověk. Udržet všude stejné napětí nití je zásadní úkol, protože pokud by některá sekce byla výrazně kratší, šátek by dítě i rodiče řezal. Velmi užitečným nástrojem pro udržení napětí jsou stejně těžké lahve s vodou, které se po každém metru převazují dál a dál, jak postupuje navíjení osnovy na osnovní válec. Šlo by to i bez nich, pokud na to tkadlena nebude sama – ale ne každý manžel je ochotný strávit jednu až čtyři hodiny udržováním nití pod napětím.
Když je celá osnova v bezpečí na zadním válci, je třeba jednu po druhé podle vzoru provléknout nitěnky – očka uprostřed nití na listech, která zvedají nit nahoru, či ji stahují dolů podle toho, jak to vzor vyžaduje. Správné pořadí je stále zachováno na rozřazovacích tyčích.
Následuje provléknutí paprskem, který má dvě základní funkce. První funkcí je udržování hustoty osnovy – až teď se určí, zda vznikající tkanina bude mít hustotu koberce, anebo jemné krajky podle toho, jak blízko k sobě nitě do paprsku naskládáme. Druhá jeho funkce je přitloukat útek k už vzniklé tkanině a tak nitku po nitce tvořit novou látku.
Posledním úkolem je vypnutí osnovy a její přivázání k přednímu, zbožovému válci tak, aby všechny její části byly stejně napjaté.
K tkaní už chybí poslední krok – navázání listů stavu k pedálům podle požadovaného vzoru. Jen velmi málo stavů tento asi dvouhodinový úkol přeskakuje.
Teď už je konečně možné vyzkoušet, jak bude vzor vypadat ve skutečnosti a v konkrétních barevných variantách.
Výše popsaný způsob je jen jeden z mnoha možných. Každá z nás má své vlastní vychytávky a každá osnova a nový vzor vždy přichází se svými výzvami. Ve chvíli, kdy si myslím, že to jde dobře a u práce můžu myslet i na jiné věci, mě práce znovu a znovu učí pokoře při opravě chyb, které udělám.
Tkaní
Tkaní samotné je jen částí celkové doby práce na šátku. Samotné tkaní probíhá tak, že při sešlápnutí pedálu se některé listy zvednou a jiné (podle typu stavu) zanoří dolů a tím vznikne mezera mezi dvěma vrstvami nití, “prošlup”. Tímto prošlupem se následně prohodí útková nit, která se k hotové tkanině přisune pohybem paprsku k sobě, přitloukáním. Po tomto přitlučení sešlápne tkadlena jiný pedál, změní se kombinace horních a spodních nití nad prošlupem, odsune dozadu paprsek a opět prohodí útek. Toto na velikost šátku 6 zopakuje třeba i čtyři a půl tisíc krát.
Je možné tkát jehlami či člunky. Jehly se používají hlavně na méně titěrné projekty, než jsou šátky, takže nám zbývají člunky. Člunky mají mezi sebou také mnohé odlišnosti, ale základním rozdílem je mechanismus, kterým se dostávají skrze látku. Buď je tkadlena prohazuje ručně, na jedné straně prošlupu je vhodí rychlým pohybem zápěstí okolo paprsku a na druhé jej rychle do druhé ruky zachytí a nebo mu sílu dává mechanismus zvaný létající člunek. Létající člunek je krabička, ze které trhnutím za špagát uprostřed, nad hotovou tkaninou, vylétne člunek a vletí do stejné krabičky na opačné straně. Tato varianta bývá rychlejší, ale zase hlučnější.
Dotkáno, co teď.
Ve chvíli, kdy je dotkáno, odstřihne tkadlena hotovou tkaninu a začne ji kontrolovat a opravovat případné chyby, přeskočení nitek, nápadné uzlíky na přízi. Komplikované úseky lze opravit buď už na stavu, anebo potom na stole před vypráním látky. Jakmile je látka vypraná, vlákna se nafouknou a výrazně méně kloužou. Nitě trčící z navazování útků a oprav se odstřihnou a tkanina je teprve teď hotová.
